Svítí hvězda na nebeské báni,
na zem roztouženě pohlíží,
k ulevení nehod, obtíží
milosrdně pomocna se sklání.
Zdá se sic, že hasne za svítání,
v slunce lesk se však jen pohříží,
v noci se zas k zemi přiblíží,
tokem plynouc v něžném usmívání.
V čistou člověka hruď jemně hledí,
a kde srdce vášeň nekalí,
tam si v pohově ctné zabesedí.
Září dcera nebes vnadou skvělou,
květy plodíc tam, kde úskalí
žeň dřív ničilo svou mocí smělou.