Hle strom květoucí, jenžto větve silné Rozkládá v půdě plodné, vzdělané, Kteroužto plémě od pravěku pilné Obrábí v snaze ctné a žehnané!
To kmen Slovanský, jenžto pevnou patou O zem, již Bůh mu dal, se opírá, A mysl, lásky k dobru žárem vzňatou, Své vlastní péče k zdaru upírá.
Na stromu tom viz větev zvláště krásnou, Jak z pně se vzhůru mocně povznáší, A v prostoru nadzemskou, modrojasnou Svých květů libou vůni vynáší!
To větev Česká na Slovanském stromu, Již dějin genij zvlášť si oblíbil; To větev nezdrcená davem hromů, V niž jaré mízy nový mok se vlil.
Ta větev Česká, jednou mocná, slavná, Nám dlouho chřadla losu nepřízní, Jen dějin vlasteneckých záře dávná Co světlo spásy skláněla se k ní.
V té záři Čechův naděje též žila, Že vstanou zas z prohlubně poroby, A kleslá sic než nezničená síla Tužila věrné jejich útroby.
Dvacátý říjen roku minulého Co blaha hlasatel nám zavítal, An jasný mocnář z pudu spanilého Svým národům práv rukojemství dal;
Vida, že otročením trůn též hyne, Svým zemím volný vývin zaručil; A tak nám budoucnosti blaho kyne, Nebť nám je král diplómem zbezpečil.
Na velkém octli jsme se obratníku, Ruch státu o tom svědčí mohutný, Co kolos z řady dějin náčelníků Čnít bude říjnový den památný.
Jím jsme zas navráceni sami sobě, Jím stará Česká krev v nás zmlazena, Jím z mrtvých vstalo, co již tlelo v hrobě, Jím dávná moci vina zhlazena.
Nuž svorně stůjme otčiny své v lůnu, Svých práv i povinností vědomí, Vždy věrni vlasti, národu a trůnu, Jak káže Hospodin a svědomí!
Ať o nás zví svět s úctou, s podivením, Že posud jsme, čím byli předkové, Dokažme čestným činův objevením, Že jsme a zůstanem vždy – Čechové!
Cookies on Poetry Cove