Velebně zní to v době ranní,
když o nedlouho po klekání
zní z hrdel zbožných synů, dcer:
Rorate caeli desuper!
Zem ve tmy poutech posud dřímá,
jen bdělý sobě světla všímá,
jímž ozářen chrám národní
jak věčnou pravdy pochodní.
Ba přede dnem se jižjiž zpívá
a pěvců víc a víc přibývá,
a zpěvem roste světla zdar –
tmu stíhá rychlý osud: zmar!
Zde onde ještě spánku právo
jest v jádru svém i v slupce zdrávo;
ne v lidu však dlí právo to –
jen u panstva jest ukryto.
Náš národ však, ač teprv svítá,
již probuzen to jitro vítá,
a doufá, v brzce, v pravý čas
že přijde jeho mesiáš.
Již advent tu – nám k oblažení
nastává činů narození,
v němž národ Český zaplesá:
Vydala spásu nebesa!