Černé chmury nebe kryjí,
příroda spí tvrdý sen,
a na zemi odumřelé
vládne noc víc nežli den.
Smutno, pusto, kam zrak pneme,
na hrobech nic neblaží;
samo po sobě teď rádo
srdce naše zabaží.
Noří se až na dno mořské,
ve svou vlastní hlubinu,
a vynáší, nalezá-li,
korále na hladinu.
Mnohý poutník, jehož chůze
vedla k cíli smělému,
vrací se po marné pouti
opět k sobě samému.
Čte v své duši – zlatě se mu
písmo dobrých činů stkví,
vina se však co ďas černý
očím jeho představí.
Sebe-poznání to pravé
vniká nám již do útrob,
proto pevně věříme též
v příchod lepších lidstvu dob.