Klesla sláva, zhaslo světlo, Netrvá nic ve světě, Kvítí, které včera květlo, Zvadlo a víc nekvěte;
Lupen po lupínku prší, Vítr lístky rozvěje. Tak člověku věk vyprší, Až se smrtí zachvěje.
Jako voda tokem rychlým Plyne v mořské hlubosti, Tak život náš mžikem prchlým Letí v bezdno věčnosti,
Čas vše ostrým zubem sžírá, Nám i bolest odnímá, Hořko slzy s očí stírá, Věk je starci nesnímá.
Zde stařeček urozený V rakvi věčný spánek spí, Ctí a slávou obestřený Na posledy s námi dlí;
„Pán z Rombaldů není více!“ Smutnoduté kvílení, Z Vodlochovské tak zvonice Oudolím žalostně zní.
Marný světe! co z tvé slávy, Co vykvěte z krásy tvé? Vyroste jen trochu trávy, Smrt ostřím podtíná vše;
Ona kácí skvostné trůny, Láme žezla, zlatý řád, Snímá královské koruny, Řítí dávnověký hrad.
Když pak v rum se svět obrátí, Všecka sláva pomine, Smrt zas svou kořist navrátí, Světa Pán až pokyne.
V kyprou zemi co jsme sili, Sázeli rok po roce, Čím chudinu oblažili, Klidit budem ovoce.
S tebou choti má se loučím, Líbám dítek přemilých, V ruce Páně vás poroučím, Nic neželte šedin mých;
Zas uzřím vás, tam kde květe Nepomíjející máj, Tam vás v nadhvězdnatém světě V slíbený uvítám ráj.
S Bohem svobodní občané, Druhdy mojí poddaní, Vodlochovští vesničané Vrchnosti své oddaní,
Ustelte mi lůžko chladné Podle rovu matky mé, Pomněnku, to kvítko ladné, Zůstavte v paměti své.
Časné pouti došed cíle Spáti bude dlouhý sen, Až Bůh tělo mé zpráchnilé Oduševní v soudný den.
Vím, že v nesmrtelném těle Po svém z mrtvých vzkříšení Zočím Krista spasitele V příštím znovu zrození.
Cookies on Poetry Cove