Hlas tě Boha všemocného
Volá v stány blažené,
Ctívala jsi vůli jeho,
Béř se v kraje vzdálené,
Tam, kde stálé jaro květe,
Vůni rájem rozsívá,
S růží všechny trny smete,
Svaté v nebi ovívá.
Jaký žel tvůj manžel cítí
V rozedraném srdci svém,
Nelze tomu posouditi,
Kdo nečítal v srdci tvém.
Nic o něm, ctná choti! nevíš
V rakvi zde zabedněné,
Ni o želu tom se dozvíš
Posléz v hrobce studené.
Siré dítky v něžném věku
Matko! jsi ostavila,
Hoře jejich nezná léku,
Smrt jich nebe zkalila.
Darmo slzy hrob tvůj zmáčí,
Matinko! tě volají.
Vzhůru zraky své obrací,
A po tobě vzdychají.
Nechte, ať mé v libém chládku
Tělo sladký spánek spí,
Smrt zničila jeho lásku,
Duch však v sídle Svatých dlí;
Tam za vás u Boha Spásy
S anděli oroduje,
On vám byt na věčné časy
V vlastním domě daruje.
Měj se dobře mílku drahý!
Mé sirotky opatruj,
Život ti vykvete blahý,
Až provedeš úkol svůj.
Tím se moje duše kojí,
Že v budoucím podletí
Po kratičkém časném boji
V mé poletíš objetí. –
Světlo věčně svěť ti jasně,
Choti, máti rozmilá!
Naše láska neuhasne,
Byť i tebe zem kryla.
Za tebou jenž k nebes výši
S vděčnou slzou hledíme,
Tušíme, že v této říši
Zase tebe zočíme.
Buď jí laskav, Kriste Pane!
Až z oblaků přijdeš k nám,
Ať milost tvá vstříc jí vane,
Slávou ji ověnčíš sám;
By zas někdy její tělo,
Jenž smrtelnost složilo,
V novém rouše se zastkvělo,
A s duchem se spojilo.