VII. Helena.*)

Helena usnula. – Leč snem-li to, když utrápenou, rozervanou hlavu na lůžko ukládá, myšlének bouř a hejno přeludů se honí mozkem v davu.

Je-li to sen, když víčka průsvitná slz hořkých proud na zřitelnice klade, a místo lesů, háje, potoka, příšerných stvůr se obraz v mysl krade.

Je-li to sen, když ňadra bělostná jak mořská pěna zmítají se v bouři, a na čele, kde jindy trůnil klid, se hrozných strastí černé mračno chmouří.

O takového spánku tajemství, kdo prožil je, ti nikdo nevypráví; pozvolná smrť, po kapkách jed to je, jenž v útrobách ti z krve ňader tráví;

že mlád kdo usnul, zas co stařec vstal, na hlavě šediny, na čele vrásky; a onen zas v snu tom se zastřelil, by skončil hroznou tragoedii lásky...

Je ticho děsné. Hodin tepot jen pozvolna měří čas, jenž v žalosť pílí; jen chvílkami zařinčí okno kdes a venku vichr v skalních slujích kvílí.

Rafije hodin dávno za půlnocí, ba již ze zahrady zní kuropění!... Helena dosud spí – jen děsný vzdech se časem vymkne z úst a rty zapění.

Sen za snem se tou hlavou potácí, i víčkama ten příval krve trhá; a ze spaní Helena vykřikne jak šílenec, jenž ze skal v proud se vrhá.

„Pro Krista Pána!“... Z lože vyskočí a jako divá na zad jizby běží... Kříž strhne se stěny, až v kusy rozletí...! ubývá sil... již klesá... padá... leží.

Zimničné chvění ducha spoutalo, a v ňader trosky mráz své sněhy věší; nad horami zasvitla slunce zář, leč šílenou již nic víc nepotěší.