Ty proudy horkých vřelých slz,
jenž v líc nám skanuly,
netekly marně, duše má,
ty nezahynuly.
Měsíce bájně svatý lesk
líc naši osušil,
a slzy Tvé a slzy mé
v jedinký řetěz svil.
A po paprsku měsíce,
jenž zářil v chýši mou,
na růži jemně položil
tu jednu slzu Tvou.