Nejednou přál jsem si již mrtev býti!
Však zdá se mi, že nenašel bych země,
neb kdybys Ty k mrtvému přišla ke mně,
opět bych z rakve vstal, k novému žití.
A přec jen bol jest, co mé srdce cítí!
kolem mě hvězdy, ale svítí temně,
zde lilje k nebi pozírají němě;
slavíka neslyším, jen děsné vlka vytí:
Že, když ve spánku chci zapomenouti
na celý svět, mně had na srdci hlodá
a to, co stvořeno, zas v trosky hroutí;
že, když se hlava v blahý spánek chýlí,
mne jedem tráví, mysl, duši bodá,
až srdce v bolech vadne, schne a šílí.