Stůj! – Či volala krev padlých? Klam to! Ticho všude. Jen oblak černý po nebi se valí, jen nebes tvář se v černý rubáš halí; je mrtvo, – děsno, – to snad bouře bude.
Stůj! – Neodvracuj oka v jinou stranu. Pohlédni sem, zde velká rakev leží, a mrtvé její bdící zloba střeží – – slyš, nezvoní na Vyšehradě hranu? – –
Stůj! volám po třetí, ať meč svůj nevytasím! Nehroz se kostí – dávnoť zpráchnivěly. Ó postůj zde, hlas boží tobě velí – – já krví otců žízeň ňader hasím.
Ó velký bože! jak ta rána pálí. Již dvě stě let, a krev z ní dosud kypí, ba dosud cítím jedovaté šípy, které mi srdce na dno probodaly.
Nevím, mám modlit se u hrobky otců padlých, aneb snad kletbou proraziti nebe? Mám proklíti snad pídikráli tebe, či žehnati památce reků svadlých? –
Mám jásati, že českou šlechtu hrdou zde pochovali v temno věčných hrobů; či kletbu provolat na jejich mdlobu, že zlomit dali českou lebku tvrdou?
Mám zoufati? – – Ne, nikdy, raděj zhynu! Že u Lipan nám kalich pochovali, na Bílé Hoře z pěstí meč vyrvali, toť kletba sic – však volající k činu.
Kalich a meč! Dva znaky české slávy, dva blesky jasné na obzoru světa: Vás zastřela rubášem bouře kletá, že skloniti jsme musili své hlavy.
Ó krvi rudá, zpráchnivělé kosti, vy hlavy šedé českých bohatýrů! Vím, že jste padli v boji pro svou víru, že podlehli jste cizou nepravostí. –
Vidím na špalku ležet lebky šedé, vidím, jak lámou kolem Vaše těla, vidím, jak koule v leb Vám zafičela, vidím sirotků, matek líce bledé.
Vidím, jak – věrni svaté otcův víře na hranici jste loučili se s Čechy; zřím slzí proudy, slyším žalné vzdechy – an Vaše jmena bijou na pranýře...
A zuby skřípaje teď pojímám tu muku, jakou jste těžké hříchy svoje smyli: Odpusť Vám Bůh, čím jste se provinili, syn ku smíření dávno podal ruku. – –
Ten mrak, co černá se jak klenba pekla nad temenem tvým svatá Horo Bílá, ten z útrob svých ohnivý blesk vysýlá, a blesku toho zrádná zmyj se lekla.
Až z mračen těch sršeti budou hromy, až Horo hruď tvou šedivou rozrazí: pak z hrobu vstanou padlí bratří drazí, a pouta bídy rozšlapou a zlomí.
Však dosud nevzplanul den z mrtvýchvstání! Jak bojovník, jenž štván a honěn světem spočine umdlen po zápase kletém, nadarmo žebraje o smilování:
Tak dřímá národ můj s ranami v lebce! A krahuj dravý krouží v mračen říši, a když se raněný ve spánek stiší, přilétá k němu a krev jeho chlepce.
Však jedem šípu, jenž měl reka skláti, se krvelačný dravec sám otráví: – žel národe u hrobu české slávy, však přijde den, kdy slunce počne pláti!
Cookies on Poetry Cove