Vy hrobu stíny příšerné,
z nichž prázdná leb zří do světa,
mě neleká ten příkrov váš,
na němž chudobka vykvětá.
Mně nehrozí předčasná smrť,
jáť s úsměvem jí v líce zřím,
jen v tvůj-li posvěcený klín
své mladé srdce uložím!
Však nechci marně zahynout
co oběť náhod neštěstí,
co kratochvilný hrdina
přeromantických pověstí.
Pro lásku k ženě z krve mé
nedám mi krupěj jedinou!
Má prsa Tvá jsou, vlasti má,
a ve Tvé službě zahynou!
Žen láska dar je rozmaru;
nejsladší v době nadšení;
je plápol, jehož mocný žár
Tvé srdce v popel promění.
Jen ryzé zlato odolá
těm plamenům, jenž v ňadra dmou.
Mě hrobu příkrov neleká,
chci padnout, – leč za myšlenkou.
Chci do Tvé svaté zemi jen
složiti tělo, vlasti má,
a ve Tvůj posvěcený klín
pozříť sklennýma očima.
Chci býti prachem, částkou Tvou,
Ty půdo krví sbrocená,
na níž dvou věků proklatých
klekají bídná kolena.
Chci, aby z krve ňader mých
se vznesla pára opojná,
a kojíc duši nadchnula
ta srdce v tichu odbojná;
chci, aby v prsou otravní
se zahnízdili ještěři,
bych smrtí moh’ zachvátit ty,
kdož bohův sudbě nevěří.
Jen na Tvé půdě, vlasti má,
chci klesnout čestně v tmavý hrob,
jen nepatrný kouteček,
bez posvěcení, bez ozdob.
Až v pouhý prach stlí tělo mé,
v šedý se popel promění,
snad na něm Čechův genius
kdys slavit bude vzkříšení!