Zpíval jsem písně pohřební
u mladé lásky rovu,
a psal osudy života
na rakvi, na příkrovu.
„Ku věčné bídě prokletý,
k zoufalství, zatracení,
bez naděje, bez útěchy,
bez ráje, bez spasení...“
Tu z rakve příkrov upadá,
a z rakve anděl vstává,
a blahým kyna úsměvem
mi krásnou růži dává.
„„Zde vezmi růži v odplatu,
svou lásku dávám tobě v dar,
já snímám s tebe prokletí,
bys vstoupil v eden tužeb, jar.““
I zmizel duch. – Jen jeho dech
od rovu k rovu vanul
a všude sálal božský mír,
kde s křídlem lásky stanul.
A krásnou růži tisknul jsem
k chorému srdci jemně,
a nová láska k životu
se probudila ve mně.