Již nikde hluk a nikde kvap.

Již nikde hluk a nikde kvap, jen potok zpěvem zvoní, – tak sladce, milo v přírodě, že oko slzy roní.

A bujná olše k nebi pne své ratolesti jara, a potok hučí v tichou noc co malá Niagara.

K svěžímu břehu olšoví se vrba ponakloní, na mladé její haluze potůček slzy roní.

A tolik něhy, miloty v té vrbě roztoužené, jako v mladinkém srdečku, jež v žal je ponořené.