Nad cimbuřím Varšavské citadely
se vzneslo slunce brodíc v sněhu líce;
pod branami zástupy zahučely,
zástupy žen, z nichž každá divá lvice.
Jsouť matky těch, jež noční stráž odvlekla,
jsouť sestry těch, již hrdě Polsku zovou;
jak mnohá slza z očí těch již tekla,
však každá z nich zas sila bolesť novou.
„Ó spaste duši! Syn, můj syn!... Ó bože!“ –
zavzněl teď výkřik, až to mračnem chvělo,
tak krvavý, jak v hruď bys vrazil nože,
tak šílený, že srdce kamenělo.
„Mé dítě ztraceno!... Marie panno!...“
štkavý teď zvolal hlas, až pláč jej zdusil;
umlklo srdce bohem rozerváno,
umlk i ret, když šípy bolu zkusil.
Však slyš!... Jaký to žalm sem vítr zaševelí?...
Je klam to, sen?... Ne, ne, toť oni sami...
„Bože cos Polsku!“ zní to z citadely,
svatý duch míru snes se nad ženami.
A jak by jedním dechem oddýchaly,
pokleknou ženy spínajíce ruce:
„Bože cos Polsku,“ rtové zašeptali,
a srdce matek tonou v sladké muce.
V tom, když chorálem země se zachvěla,
přicválá komoň s jezdcem v prostřed davu!...
Ten jezdec – Konstantin! – Hněv září z čela,
a hrdě, pansky vznáší pyšnou hlavu.
„V pochod! Bodáky v před!“ poroučí chase.
Dav pádí pryč – tam matka klesá v bolu,
a „Ještě Polska nezhynula“ třase
ta píseň svatá z citadely dolů.