Jen jednu prosbu splň: buď dětinná,
a nezapírej mladou, bujnou krev.
Ty’s sotva vypučelá květina,
pro kterou svět má tisícerý směv.
Rozpoutej duši, neklaď srdci pout:
hle, nad Tebou se nebes brány klenou,
ó, nedej útlé duši zahynout:
buď vždy a všude tím, co být máš – ženou!
Ti lhou, co zapírají ňader cit,
a příroda jim vtiskne kletby znak,
neb dílo její hodlá rozbořit,
kdo k pouhé hmotě upírá svůj zrak.
Kdo citu odvyk’ – opusť tábor náš
a jdi si mezi luzu zotročenou:
Ó, chraň ten plamen, který v srdci máš,
buď vždy a všude útlou, něžnou ženou!
Těch lidí střež se, kteří jménem věd
Ti hlásat jdou, že láska směšna jest;
jich duše chorá zná jen chromný let
a nekyne jim míru ratolesť.
Jen v lásce blaho – v srdci pravý ráj;
cit ženě sluší, važ si toho věna
a lásku v něm před podlým světem taj,
buď vždy a ve všem jemnocitná žena.
Krb rodinný buď svatým chrámem Tvým!
Hle, kyne večer. Tichne světa ruch.
Do okna měsíc leskem stříbrným
se mile plouží. V dumách bloudí duch.
Slov netřeba tu! Ňadrem oddýchá
cit, pro který jsem marně hledal jméno.
Stín ožil; – děva v náruč pospíchá:
„Zde na mých prsou je Tvá říše, ženo!“