Nad skalami obrem týčí
hrdou postať svoji,
o věčnost jak s šedou skalou
připravena k boji.
Vůkol němě skalní drama
věkové tu hrají...
Kdy to dílo ruky chabé
dnové udolají?
Den i noc a rok i léta
zřícenina ptá se:
„Co to věčnost?“ – Mlčí skála,
tiše rozpadá se.
Obrů lebky mníš tu zříti,
mrtvým okem hledí...
Škleb jich mrazem dotýká se.
Mlčí, nepovědí.
Mlčí vzdorně... Hrad se chmuří,
skalám v líc se dívá,
vytrvá a zvědět musí,
věčnost kde se skrývá.
Nepodá se časů zlobě,
byť jen stín ho zbýval,
ještě ten se vzepne hrdě,
jí by v zrak se díval.
Člověk v boji s všehomírem
v ňadru země badá,
jak ta troska skály ptá se,
věčnost zkad se spřádá.
Ducha vzlet a hmoty síla
v odvěkém tu boji...
a ta věčnost neobsáhlá
okovy je pojí.