Zahučela v hlavách stromů
bílé zimy píseň děsná,
servala jim s větví zlato,
vmetla v oblak celé hrsti...
Holé větve trčí k nebi.
Letělo to suché listí
jako vyplašení ptáci,
jestřába jež peruť děsí...
Vyletělo – spadlo k zemi
tichým pláčem teskné duše.
Byla šeda zem i nebe,
běs kdy vichru v stromech řádil,
a při zvuku písně žalné
zlatem smrti vystlal cesty...
Zvonilo to umíráčkem.
Šeptalo to mroucí listí
věštbu... Vichr v kraj s ní chvátá:
„Přijde den – ať dnes či zítra,
kdy tě smete peruť času...
Co jsi víc, než žluté listí?“