Jdou v žití dni jak mraky nebes bání,
přes slunce štěstí černo jejich letí –
a marně čekáš konce. Dobou ranní
zas nových řady prchlým ve zápětí.
Jdou v žití dni jak vichrů křídla divá,
jak rozpoutaných ořů dupot běsný,
jak nocí severu jde řada sivá,
a hromu rachot v sluch ti bije běsný.
Jdou v žití dni, kdy rád bys navždy dožil,
kdy věčný sen by údělem byl ráje,
kdy láska k žití, Bůh již v duši vložil –
jen v kalný mok jak sněhu vločka taje.
Jsou v žití dny, za hrstku hrobní trávy
kdy lauru les bys podal bez lítosti,
kde za svět celý – krásný, čarný, smavý –
bys hrobu kryt chtěl pro své zmdlené kosti.
A dni ty jdou tak jistě, bez přestání,
jich tíže v leb tvou bědnou bije, bije,
jim není kance – zmírá dech v jich štvaní...
Kdo trpí – trpí: ten jen v pravdě žije.