Hle, v bělostkvoucí řízu halí
se naše máti země zas,
svůj úsměv v mlhy závoj kryje,
v něj sněhu hvězdic vetkán jas –
a čelo zdobí věncem chvoje,
tou smutnou zelení.
A děti její, drobní ptáci,
ti mlknou, tichnou jako v snách...
i vlnky usínají v skoku,
snad tíží je už ledu strach.
A lesy – to jsou stesků zdroje
nad mrtvou zelení.
Vše, co dřív hrálo, pělo, žilo,
to zima mraznou perutí
teď kácí v hrob. – Tak mládí květy
též věku urve vanutí,
a života pak zmlknou boje –
pod hrobu zelení.