Hrstka tu klasů bohatých,
jako kdy září zlatem,
na nich dvě drobná ptáčata
s hebounkým, pestrým šatem.
Jeden z nich – malá všetečka
ve klasů houšť se boří,
do zrnek bujné úrody
zobáček chutě noří.
Druhý? Ten všecek zadumán
hlavinku něžnou kloní,
nevidí, ani neslyší,
zlatem jak klasy zvoní. –
Tak mi to právě připadá,
že také s lidmi bývá,
když jim na pouti pozemské
v ústrety štěstí kývá.
Jedni – ti štěstí uchopí,
přinutí s sebou jíti,
vždyť jim na cestu životem
nezlomná vůle svítí.
Druzí – ti s hlavou sklopenou
ve snách jen bloudi světem,
třeba i štěstí zářivé
v cestu jim kyne květem.
Ubozí! – stále touží jen,
hledají štěstí v dáli,
než si je v dumách vykouzlí –
pravé – jim časy svály.