Ze slámy budka zrobena
k úkrytu v letní vedra –
celičká dnes je pod sněhem,
kryje jí hlavu, bedra.
Chomáče, jako peří běl,
kupí se měkce na ní,
ještě teď s dáli oblačné
slétají vločky maní.
Nevím, zda malíř ve snění,
či jakýs šelma v smíchu
trofejí léta zářivou
ozdobil budku v tichu.
Pivoněk dvé jak růží květ
zatkl do sněhu běli,
zelený list k nim přitulen –
polibek léta vřelý.
Ptáče pak snivé, nevím zkad,
usedlo na stvol květu,
snad se mu v malé hlavince
o jara zdá juž vznětu.
Dívá se, dívá v sněhu rej,
opodál tři jak bratři
o zrnko rvou se jediné...
v údivu na ně patří.
Krutý to boj, až peříčka
ve sněhu let se mísí...
A v květech žhavé pivoňky
snílek pták – jaro křísí.