Kraj přede mnou jak zkamenělá báje:
kol rokle obři – balvany se věží,
leb tvrdou týčí hrdě k modru nebe,
jich pata drtí šeré hloubi taje.
Tu pilíře se v smělé hradby snoubí,
tam srázná stěna v bezdno rokle padá,
hle, skála jako sfinga obrovitá – –
div rodí div, co čarný obzor vroubí.
Mníš, starý hrad že s vrchu v údol kyne,
že města útulek tě zve a vítá,
zříš nad propastí mostu oblouk smělý,
i v klenby stinné noha tvá se šine. –
Čel skalin chladných teplou rukou svoji
hle, matka příroda se dotkla vlídně,
a v smavou měkkou zeleň vrásky skryla,
jež velikánům na skráni se rojí.
Mech důvěrně se k stěnám tulí v chladu,
chvoj temných borovic je halí v stíny,
a praporečkem svěží bříza bílá
tam vlaje na cimbuří starých hradů.
Tu pravá, božská krása ukryta je,
jak v pohádce ji na sta obrů hlídá – –
tu obdiv zmírá na rtu smrtelníka,
vždyť zbloudil v stíny ztraceného ráje.