Z hloubi noc dýchá...
Spat mi to nedá,
vzpomínek stero
na skráň mi sedá.
Šotkové jsou to,
smějí se, pláčí,
jak se jim hodí,
jak jim dech stačí.
Posléze hrstku
květů mi hodí –
květů i trnů...
sny z nich se rodí.
Proč jen ty sny?! Vždyť
dosti jich v žití,
více než pravdy
dnové jich nítí!
Víc jich než v luhy
vetkáno zlata...
Ó, proč jen za snem
duše má chvátá.