Byla to vesnička rozmilá,
jak by ji pohádka uvila.
Chaloupky čisťounké odevšad
přišly se na Prahu pozeptat.
Na Prahu, matičku předrahou,
že k ní tak všechny z té duše lnou.
Přisel i kostelík stařičký
do malé slovanské vesničky.
A kdo ji uviděl jedinkrát,
musil, ten musil ji míti rád. – –
Až Tě, má vísko, čas odvane,
obraz Tvůj v duši nám zůstane.
Obraz tak věrný, tak rozmilý.
vždyť jsme Tě z lásky si uvili.