Vše, co kdy řekl jsi, mně hudbou v duši,
i v jasu dne i v noci snech ji tuší,
vždy jako zeleň v luhy – v ni se vrací,
jak v hnízda ptáci.
Tu drobný květ mi připomíná Tebe,
na větvi pták, jenž s písní letí v nebe,
tu lučin taj, tam dětí hlouček smavý
to děl’s kdy, praví.
A knihy list, kdy duše veň se noří,
mi stokrát slova tvá zas hlásá, tvoří,
a toužně struny srdce zahlaholí,
jak skřivan v poli.
Ó, řekni sám, jak možno zapomenout
a klidu rov nad obrazem Tvým sklenout,
kdy celý svět můj Tebou mluví ke mně
tak vroucně, jemně!
Vzít duši vzpomínky, jež Tebou vzňaty,
toť shasit nebe hvězdný úsměv zlatý,
vzít jaru zpěv a květné roucho vonné,
v nichž všecko tone.
Ó, neodsuzuj duši k hrobu tísni,
mé štěstí všecko v jediné je písni!
Tys jejím slovem, její melodií,
jen Tobě žiji!