Smutno, teskno v širém kraji.
Odletěly písně ptačí,
k nebi pnou se holé stromy,
vichr zimě cestu značí.
Na okénka zima klepe,
z ledu květy na ně sází;
marno před ní zavírati –
ach, ten její dech jak mrazí!
Vesele kde oheň praská,
tamo věru nepostojí,
zdá se mi, že tepla, záře
bílý, sněžný host se bojí.
Ale běda! V chudých síni
usedá si krutá zima,
teplý dech tam neplaší ji,
až z ní úzkost duši jímá. –
Chvěly se, věř, chudé děti
před tebou, ty zimo bílá,
ale záhy paprsk tepla
seslala nám lásky síla.
Vy, předrazí dobrodinci,
vzpomněli jste bědných dětí,
blahý den dnes v lásce Vaší
plno šťastných srdcí světí.
Což my, drobné, slabé děti,
za Vaši jen lásku dáme? –
Dobrými chcem’ vezdy býti,
Vaše přání to – je známe.
Na Bohu pak vyprosíme
požehnání nehynoucí
pro ta Vaše srdce drahá,
za jich lásku čistou, vroucí.
Zaletí ty naše prosby
k nebi na perutech díků,
vyslyší je Otec věčný,
splní touhu dětských rtíků.
Anděla on sešle k zemi,
aby nasel květy štěstí
na života Vaši dráhu –
a ty vezdy budou kvésti.