Víš? Bylo tehdy u večer,
měsíc se mrakem díval,
po kraji chvěl se jeho třpyt,
v haluzích stromů stříbra svit,
jak snivě v ně se skrýval!
Stály jsme spolu u okna,
na nebe zřely vděky,
v měsíce jasu tónů proud
tichounký, sladký řinul z pout
starého alba měkký...
Měsíc jak leknín bílý plul
po bouřné vody pláni,
hnala se vlna za vlnou
přes jeho hlavu zářivou,
a zas juž jásá na ní.
Tak ticho bylo. – Třpyt a jas
s černými mraky v boji –
a síní nes’ se tichý zvuk,
čarovných tónů snivý tluk...
Co vše se v žití pojí! –
Tichlo to v albu jako pták,
v hnízdečko spat kdy sedá,
dál letěl měsíc mračen tmou,
zrak za ním bloudil – V duších dvou
vzpomínka druhou hledá.