Jen jednou spočiň v náruči té obří,
jež s nebem snoubí měkký luhů klín,
jen jednou zdřímni v hor si obejmutí,
ať zulíbá tě hrdých hlav jich stín.
Jen jednou dej si v rozpjetí jich němém
tu velkolepou vyprávěti báj,
již blesky rudé ryjí třeskem hromu
ve srdce hor, v jich lebi, v ňader taj.
Jen jednou zadívej se vroucně, tiše
v tu hradbu věků v blankyt ztopenou,
kdy rudé slunce její runy zlatí –
a zapomeneš v nich, věř, duši svou.
A večera sen červánky kdy spřádá,
hor hlavy žhavým líbá retem svým –
pak co ti po všem, co tu život bájí?
Chceš k temenům jen vzlétnout čarovným.
A zapomeneš v kolébce té skalní,
v níž věčnost dřímá jako děcka sen,
že žití bouře duje v dni i noci –
i touhy pláč – a žiješ sobě jen...