Zkad jdeš, ty spánku kouzlo tajuplné,
kde’s zrozeno? Snad nebe hvězdná sídla
v svět vyslala tě daleký, v svět dálný,
by dala sílu k životu tvá křídla
těm – žít kdo musí?!
Svět krásný, smavý v zlatě svého slunce,
v svých moří hymnu, v kouzlu písně ptačí,
ve pralesů svých taji, v lučin jasu!...
Však přijde žal, a zda to všecko stačí
těm, žít kdo musí?
Ty slétáš, sne, kdy není v širém světě,
co uspalo by těžkou bolest v duši;
v tvé měkké náruči vše zmlká, tichne,
van perutí tvých žalu osten zkruší
těm – žít kdo musí.
Ó, spánku sladký! Boha dar jsi velký!
On z ráje vyhnaným, kdy v bědách mřeli,
vdech’ na víčka tě zemdlená pln lásky.
On vdech’ tě v noc, by usnuly v ní žely
těch, žít kdo musí.