Je večer pozdní; chmura chmuru stíhá,
šum hbitých vln se s hlukem davů pojí,
jich Vltavy kol živá hráz se míhá,
a světel bludných kmit se v temnu rojí.
Teď bleskem k nebi letí ohně střela,
výš spěje, výš, s ní tisíc hrdel jásá,
jali roztrhnout by chtěla mračna stmělá,
tak rudým svitem hlučným břehům hlásá.
A k výšinám kdy vzlétla zachmuřeným,
tu v zářné proudy, v jisker déšť se tříští,
ten zvolna sprchá k vlnám rozčeřeným
a hasne – hasne – čeká záře příští.
Zas v nocí klínu nová střela vzňata.
Juž mraků dospěla a hvězdy krásou
tam utkvěla, jak s nebes samých vzata,
a temnu jak by chtěla býti spásou.
A rakety dál srší nové, nové,
jim bouřný jásot k nebi průvod skytá...
Však hasnou všecky, jako mlknou rtové...
a noci tvář i shaslé hvězdy vítá.
To jako slávy vznik a vzlet a mření!
Ta k závratné tě výši bleskem nese,
jí opojen dlíš chvíli v blaha snění –
a ve hloub tě pak zapomnění střese.
Tam jásot, lesk a záři temno skrylo –
a slávu lidskou shltí – časů dílo.