Zřela jsem tě. – Chvíle štěstí!
Srdce se mi rozjásalo
jako skřivan pod nebesy,
jako květ, v nějž dechlo jaro;
jak se vlny rozhlaholí,
led kdy taví slunce v zlato...
A zas smutno.
Čeho jiným k štěstí třeba!
Mně dal život jen ty chvíle,
jenom slední paprsk slunce
při západu zmírající...
A přec mi to mroucí zlato
životem je celým – celým.
Věříš mi to?