Vidím je, ty zlaté vlásky,
jež ti v čílko úbělové,
v dětskou šíji, útlé rámě
bohatým se proudem chvěly.
Mám Tvůj obraz v duši celý.
Vidím hled Tvůj měkký, vroucí,
moje duše, moje snilko,
Maruško!
Ze všeho tu zlata Tvého,
z aureoly květů mládí
jenom kadeř, jenom proužek
zůstal mi. – Hle, v prsten zlatý
paprsky Tvých kučer spiaty.
Chudičká to upomínka!...
Divno, co tu zbude z žití,
Maruško!
Dávno dřímáš, duše moje,
pod zeleným rouchem země...
Přeletěly roků řady,
co Tvůj hrobek květy vroubí...
Dnes Ti přeji z duše hloubi
tichý sen. – Je šťasten jistě,
v ráj kdo odlét’ z ráje dětství...
Pozděj žalno žít i zemřít,
Maruško!