Byla zima. V kraji bílo,
stromy holé, pusty háje.
Na sta ptáčat uletělo –
uletělo v dálné kraje.
Nemnozí tu zpěváčkové,
však těm krušní zimy dnové.
Těžko zpívat! – Na větvici
květu, lístku neviděti,
a ten slunce paprsk zlatý,
ach, ten zřídka k zemi sletí!
Smutně ptáci na strom holý
usedají. Hlad je bolí.
Hrstka drobtů pravé hody
ubožákům. Dejte, dejte,
radost věru pohleděti
na ten ptačí shon, nuž spějte!
Však Vám z jara jejich píseň
v radost změní žal i tíseň.
Jak ti malí, chudí ptáci
též jsme v době zimní byli,
však jen krátce; vždyť nás vlídně
k hodům sezval hlas Váš milý.
Ptáčkům jenom hrstka zrní,
nám však hojnost stoly plní.
Venku sněhu chumelice,
a my, drobní ptáci malí,
v teplé jizbě s plných stolů
všechno chutě sezobali
za hovoru, žertu, smíchu. –
Dobré bydlo není v tichu. –
Jak ti malí opeřenci
od srdce si zazpíváme,
vždyť nám teplo v lásce Vaší,
blaha plná srdce máme.
A z té vroucí písně dětí
sterý dík k Vám, drazí, letí.