Když slunce žárné kol Tvé hrdé hlavy
svit aureoly kouzlí, Město Slávy,
mé políbení steré k Tobě letí,
a náruč otevřena ku objetí.
A za večera, v lesku jeho plachém,
kdy obetkána’s jako růží nachem,
kdy temný azur hvězdný diadém
Ti na skráň staví – cítím, v srdci mém
že tisíceré touhy pučí květ,
by miloval Tě široširý svět.
Víť každý z nás, Ty’s démant věčné krásy
leč kdy Tě kouzlem vroubí nebesa,
tu oku, které zří Tě, vlhnou řasy,
a srdce, z kamene byť – zaplesá.