Juž podzim svoje chmury stáh’
nad hlavou země mroucí...
Háj opuštěn je, v dáli pták –
a slza padá v kraj i zrak
pro slunce úsměv vroucí.
V kraj napad’ stesk – kams odvanut
je květ i s písní ptačí...
A přece! Viz, sem v okna taj!
Tu ještě květem mluví máj,
ať třeba jeseň kráčí.
To primule se bělá sníh,
juž od jara tu dýše,
a za květem si spřádá květ;
máť za okny svůj celý svět
a sní tu šťastně, tiše.
Toť obraz mládí. Jásá vždy,
ať bouř, ať slunce svítí,
má všude píseň, všude ráj,
lesk v oku, v srdci štěstí taj –
a úsměv pro klam žití.