Rána z děla. – Vrch ji vrchu
podává si hlasem hromu,
rachot bloudí mořem domů,
tichne zvolna... den, co den.
A v ten povel hudba zvonů
jako povzdech milionů
splývá v hymnus, v bouřný sten.
Denně ptám se zas a zase...
Proč ta salva? Proč to znění?
Či to chvíle vykoupení
z trudu dne a jeho běd? – –
Okamžik to – – v téže chvíli
v neznámo zas život pílí –
hledat snad svůj čarokvět. –
Hrana dnů to – hrana velká,
sama věčnost bije v zvony,
a ty jejich bouřné stony
nových dnů jsou pozdravem.
Oč ta chvíle jiných větší?
Ach, jen víra v život bledší,
na rtu s trpkým úsměvem...
Slyš! Teď drobných zvonků znění
probouzí mě z dum a stesku.
Dětský hlahol! Svěží fresku
zjev jich načrtal mi v ráz.
Nedbají té hrany zvonů,
plny žití, blaha, shonu
neptají se, proč vše as?