Vysoká hrušeň v okno mi hledí
bílými jara květy,
měkkými listy povídá, šeptá,
jak staré babičky rety.
Sotva že jitro budí se v dáli,
oživne písní ptačí...
pěnkava drobná v duhovém šatě
jásá, co hrdélko stačí.
Kolikrát v žití slyšela hrušeň
opojnou píseň jara –
dithyramb lásky věčný, ach věčný!
Kdy naše hlava proň stará?!