Hrdý, krásný v dol se dívá.
Šumné roucho tisícerým
záhybem mu údy halí.
Protkalo je kouzlem sterým,
zelení a vůni květů
samo jaro v smavém letu.
Král náš Karel rukou lásky
korunu mu na skráň vstavil,
korunu to smilování,
kterou lid svůj bídy zbavil.
Zeleň laurem oplétá ji,
slunce zářné – zlato dá jí.
Čilých ptáčat píseň smavá
usedá mu v řasy šatu,
u noh jeho sladký ševel
Vltavy mu šepce v chvatu:
„Věčně pni své hrdé témě
k nebi, chraň tu Karla plémě!"
Dumá Petřín. Vůně květů
sny mu spřádá s písní ptačí,
a na nebe moři siném
koruna se hrdá zračí –
sluncem lásky vykouzlena,
sluncem nebe ozářena.