Jak labuť bílá na vlnách se nese,
tak v bujné zeleni se stápíš snivě,
a v rozčeřené vlny Vltaviny
tvůj obraz čarný zírá tiše, tklivě.
Ne, nejsi labutí, jsi víla z báje,
jak zjevení se v svoje lesy díváš,
a vonné lípy, staleté jich duby
ty s výše své jak poklady si hlídáš.
Ne, ani vílou nejsi temných lesů,
ty’s orel hrdý, pyšný pod oblaky,
tak vysoko jsi rozpjal peruť bílou,
že v slunce záři tonou tvoje zraky.
Ty jako myšlénka jsi velká, smělá,
jež vzlétá nejvýš nade rmuty světa
a k nebi spěje – s hvězdami se snoubí...
Kéž v tobě na sta vzejde jich a zkvétá!