Kdys v české matky loktech dítě spalo,
jak růžné poupě v keři mile, smavě,
a matičce se o něm snilo, zdálo,
ke svého národa že vzroste slávě.
I živila je dechem lásky svojí,
je k srdci tiskla v běd i strastí roji,
jež často hrozily mu dobou zlou.
A láska matčina, ta všemohoucí,
je mysli, slov a činů pílí vroucí
hle, vypěstila v bytost velikou.
Ji ověnčila českých luhů květy,
na úběl čela vtiskla nadšení
a hlahol české mluvy vdechla v rety.
Však znáte Ji, jeť v slávy znamení
teď geniem, jenž zdobí vlasti chrám.
A z blízka, z dáli sterý krok teď chvátá,
ni moře jek mu cesty nezastaví,
a ve všech srdcích jedna touha vzňata,
chtí chloubu naši spatřiti ty davy,
Jí upřímný a vřelý vzdáti hold. – –
Ať zří Ji boháč v přepychu a lesku,
ať prostý muž, jenž vísky zná jen klín,
ať drotar z Trenčína sem našel stezku,
ať z Kolumbovy říše český syn:
všem zarosí se oko slzou lásky,
již v démant změní záře nadšení. –
Buď zdar Ti sterý, českých krajů dítě!
Tvé slávy zář nám zory na úsvitě
i večernice sešle zachvění.
A ve Tvém svitu, lásce, svorné práci
nechť sterý ještě vzplane český květ,
jenž nevadnoucí hojným plodem splácí
své matce – vlasti – lásky svatý vznět!