Modrají se hory v dáli
jako věnec obrovitý,
z bájných kras a kouzel svitý
věky věků již jej znaly.
Modrají se hory v dáli.
Temena jich nebetyčná
koruna jak čarná, sličná,
bohové ji zemi dali.
Modrají se hory v dáli
jako vlny zkamenělé,
jako duchů řady stmělé,
již svou zemi chránit vstali. –
Jak ty hory zemi svoji
objímejme láskou vřelou,
buďme všichni stráží bdělou
jíž nic v světě neodzbrojí.
Mocné hory, silné paže –
z náruče té drahou zemi
vyrvat, aj, to mezi všemi
nikdo v světě nedokáže.