Budovo ty šerá, teskná,
truchlejší nad hory černé,
jež se kolem jako vlny
obrovité k nebi věší.
Zdá se mi, že nemáš klidu,
v kobkách tvých že bloudí steny,
moci tvojí zašlé stíny
prchají před nimi v hrůze.
Lípy staré v stromořadí
Kozinovu věštbu šumí:
„Lomikare, Lomikare,
na soud věčný zvu tě k Bohu!“ –
Tmí se nebe nad horami,
Čerchov mračně dolů hledí
v zámek pustý, v jeho nitru
jakby sčítal krve slzy.