Zas po letech tu na tvém stojím prahu!
Tak přátelsky mně zdá se jak bys kýval
z těch polí, niv a hájů v úsměvu,
a náruč snivou tiše otevíral.
Křiž starý ční jak maják v modro nebe,
kol vlnami hrob ke hrobu se vine –
v těch roztříštil se žití sterý člun...
A přec se z trosek tolik míru line!
Z nich věčnost snuje vlákno nekonečné,
ta věčnost veliká z té pídi země,
v níž pohřebila vše, co život dal.
Ten zatím k novým bojům zvedá témě. –
Ó hřbitove, rci, zkad ty klid svůj béřeš?
Či z modra nebe? z jeho slunce žáru?
či z květů vůně, zpěvu ptačího? – – –
Ne, vždyť to vše i z života je darů.
„Je zídka moje – zapomnění řekou;
vše, co ti v ňadru pláče, jásá, bouří,
co radostí či žalem hruď ti rve,
se na mém prahu v bezdno věčné hrouží.“ –
A ticho zas i vnitř i vně i vůkol,
i v duši padá krůpěj z Lethe řeky...
a věčnost navíjí nit bez konce
dál z kužele, jenž rodí věků věky.