Ticho kol – jak mezi hroby.
Čarná klenba – zeleň stinná –
nad starými zdmi se vznáší,
zlatá třáseň slunce siná
šeré stíny rodí, plaší.
Na sta zvonků se tu houpá,
kapradiny vějíř kyne,
ostružina s květů bělí
k němým, šedým zdem se vine...
v modro letí motýl stkvělý.
Kráčím šerou sříceninou
v nádvoří. – Zdi strmí kolem,
ztrácejí se v klenbě stinné,
mluví k tobě němým bolem,
kamkoli se krok tvůj šine.
Ticho kol. – Po mechu měkkém
dlouhé stíny bloudí tmavy.
Teskno tu, ach teskno duši;
na mohyle staré slávy
hrob tu velký krok tvůj kruší.
Němi stáli jsme tu spolu
v dumách mysl pohrouženu;
posléz z houšti, jež tu halí
nádvoří a líbá stěnu,
v upomínku květ jsme vzali.
Tiše v údol kráčeli jsme
měkkým mechem. – V listů směsi
ztrácely se šeré stěny,
zmizly zcela. – Tam za lesy
červánky juž zaníceny.