Kostelík malý, nizounký
s návrší v kraj se dívá,
na místě bojů vítězných
o Čechů slávě snívá. –
Šumavské hvozdy oživly,
nepřátel husté davy
do Čech kdy vtrhly v pýše své
pokořit české hlavy.
Leč jako mračno bouřlivé,
z něhož se řítí blesky –
české tu vojsko – v čele jich
Břetislav, kníže český.
Ve zbraní třesku, lomozu,
v krvavé rose smrti
padají davy nepřátel;
česká je paže drtí. – –
Umlkla vřava – ztichl kraj –
hvozdy jen šumí temně,
za hory prchá nepřítel – –
Kdo chránil české plémě?
Láska to k vlasti nezdolná,
pažím co sílu skytla,
v nepřátel mraku černavém
jitřenkou zářnou svitla.
Kostelík malý, nizounký
pomník je věrných Čechů,
kteří tu vlasť svou hájili
statně do sledních vzdechů.
Kostelík malý, nizounký
v nitru svém pravdu tají:
„Netřeba bát se nepřátel
zemi – jíž láska hájí.“