Pokojík můj maličký je
jako dlaň,
ale věř, že nechtěla bych
palác zaň.
Matičky tu měkké kroky,
vroucí hlas
vítají mne, ruka žehná
v každý čas.
Tatíček sem jistě hledí –
Bůh ví zkad –
vždyť měl, když byl ještě s námi,
tak mě rád!
Sestry úsměv, ruka něžná
naseje
květy lásky, štěstím mládí
zahřeje.
A pak – Tys, můj nedražší, v něm
chvíli dlel –
žel, jen mžik... Mně život štěstí
záviděl.