Jak pestří motýli jste vzlétly k modru
z mé duše hloubi – plny naděje
v ten blankyt snivý, v němž se nebe tají,
že sluncem na Vás též se usměje.
Leč mraků křídla přiletěla sivá,
bouř bleskem hnána divě burácí,
a polomrtev motýl za motýlem
se v duši tesknou – teskně navrací.
A ztichly písně – zmlkly neslyšeny,
ve hromu třesku ret jich oněměl –
teď křídla chvějná v bázni tisknou k sobě
a je jim snem, že život záři mel. – – –
Měl? – Ještě má! Tu smavou naděj vdechl
v mých ňader taj slov vroucích kouzla třpyt,
jenž z duše Vaší, Mistře, tryskl velké,
a píseň má chce znovu, znovu žít!
Chce zajásat, však ne juž motýl pestrý,
ten vzlétá jen ve slunce zlatých dnech,
chce jako ptáče zpívat třeba v taji...
Má štěstí své z nás každý ve svých snech.