Den vzešel krutý. – Co těch dáno světu!
Mně život hrozným údělem byl času.
Proč láska – největší všech lidských vznětů –
proč často tak je touhou – bez ohlasu!
Já zemřít chtěla jako ptáče v taji,
jež rosou tiše v mech a květy skane –
vždyť na sta jiných pěje v širém kraji –
ni pro mne slza v oku nezaplane.
Tu v tesknou duši zálet úsměv blaha:
Tvá, matičko, mě náruč tiskla vroucí,
mne zulíbal tak něžně ret Tvůj, drahá,
a v oku Tvém jsem zřela slzu žhoucí.
Vždyť Tebe mám, chci žít, chci žíti Tobě,
má láska krůpěj – ale Tvá toť moře,
ta věčně žije, v štěstí, v žalu době.
V ní, matičko má, utone mé hoře.