Světnička malá, tak útulná, milá,
zářivá okna v ní samý květ byla;
voničky drobné a zardělé růže.
k sobě se klonily, tulily úže.
S poledne přikvapil paprslek vřelý,
zlíbal je do zlata, v touze se chvěly;
z růží – mním – sladší se linula vůně,
lákaná polibky z ruměné tůně.
Také mi v světničku napadlo zlato,
v modré té dáli co hořelo vzňato,
drobné v něm bloudily stíny mých květů
muška též mihla se veselém v letu.
Útulek malý, však okénky z dáli
obrazy vnadné mi kraje sem slaly:
veselé lučiny, černavé lesy, –
s polí sem zvučely skřivánčí plesy.
Rozkošná moje ty světničko milá,
sněhem ač země teď všecka je bílá,
stále té vidím ve květu a zlatě,
vzpomínám smavou i zářivou na tě.