Šla jsem hledat, vísko milá,
k tobě klid,
chtělo srdce o svém štěstí
aspoň snít.
Nadýchat se lesů vůně,
zlíbat květ,
co jim lučiny se směje
svěží ret.
Slouchat písní pod oblaky
srdce ston,
aby ztichl v jejich kouzlu
jako zvon.
V tvoje chaty u potůčku
krok můj spěl,
aby pod jich krovy umlk’
duše žel.
„Dej mi v srdce jednu píseň
jásavou,
jeden květ, co bují v luhu
v duši mou.“
Šepce vánek: „Zmlkne píseň,
zvadne květ.
Zavři srdce! Roztoužený
zmlkne ret.“
Ke hřbitovu maně bloudí
zvlhlý zrak...
A přec – i v těch jeho lípách
zpívá pták...
Nedáš-li ty, vísko milá,
štěstí třpyt,
dopřej srdci, dopřej aspoň –
zapomnít!